K POČÁTKŮM FORMOVÁNÍ MÍSTNÍCH OBCÍ V HISTORICKÝCH LOKALITÁCH OBCE

Autor příspěvku: rz52. (Poslední aktualizace provedena dne 24.7.2022)

Prozatímní obecní zřízení

Počátky vzniku místních obcí možno hledat již v revolučních událostech z let 1848 - 1849. Organizaci zcela nové podoby místní samosprávy a převedení určitých pravomocí do rukou nově ustanovených obcí totiž předcházelo zrušení roboty a poddanství v roce 1848, což mělo za následek to, že dosavadní systém správy založený na patrimoniálních (vrchnostesko poddanských) principech prakticky ztratil svůj obsah i význam. Prakticky ihned po vyhlášení tzv. oktrojované rakouské ústavy ze dne 4. března 1849 (též Březnová či Stadionova ústava) byl přijat zákon o provizorním zřízení obecním č. 170/1849 Ř. z. ze dne 17. března (též Prozatimní zákon obecní, v orig. něm. Provisorisches Gemeindegesetz), který fakticky zrušil dosavadní pravomoc panských (vrchnostenských) úřadů ve správě venkovských obcí, kde vrchnost doposud zastupovali venkovští rychtáři a konšelé, pověření vykonáváním částečné i obecní samosprávy. Stále ještě omezené obecní pravomoci přitom měly zaručit obcím alespoň základní práva deklarovaná v § 33 zmiňované ústavy, mezi něž patřilo právo svobodné volby zástupců, právo domovské (přijímání nových oudů do obecního spolku), právo samostatně vyřizovat vlastní agendu, právo uveřejnit výsledky obecního hospodaření a právo na veřejnost jednání obecních zástupců. Na úseku místní správy se jednoznačně jednalo o zlomový počin, vyvolaný zejména tlakem na politickou situaci ve státě vyplývající ze stále více sílícího odporu k přežitkům feudalismu a k vládě absolutního panovníka.

Shora uvedená zákonná úprava, takzvané Stadionovo prozatímní obecní zřízení, přitom vycházela z uvozovacího patentu a v něm uvedeného hesla, že základem svobodného státu je svobodná obec. Zákon jej zachovával tak, že hovořil o obcích místních, okresních a krajských. Skutečně platnými se však staly pouze předpisy o obcích místních. Obce se staly novým nejnižším článkem místní samosprávy. Obvod těchto "nových" obcí, literou zmiňovaného zákona tzv. místních obcí (něm. Ortsgemeinde), se v duchu zákona shodoval s katastrálním územím  - tedy z územím katasterních obcí vymezených již koncem 18. století v rámci daňových reforem Josefa II. (Zde srov. § 1 zákona, který uvádí: "Pod obcí místní rozumí se wůbec obec katasterní, která jakožto samostatný celek wyměřena jest, pokud snad již nepůsobí wíce takowých obcí skutečně jednu smostatnou obec místní"). Novým prvkem se stalo zavedení pravidla, že každé současné sídliště (sídlo či osídlené místo) se muselo stát obcí či součástí obce nazývané osadou. Dřívější rozdíly mezi sídlišti různých stupňů byly zachovány pouze v názvoslovích těchto obcí, jako města, městyse čili městečka a vesnice či vsi. Každá obec náležela do určitého soudního a politického okresu a každá osoba musela patřit do evidence některé obce. 

Správa obecních záežitostí byla zákonem nově svěřena do rukou zcela nových volených orgánů, kterými měly být obecní výbor (v orig. znění wýbor obecní nebo též obecní starší, v orig. něm. der Gemeinde-Ausschuß), jehož členové si pak ze svých řad měli zvolit své představenstvo (též představenstvo obce, v orig. něm. der Gemeindevorstand), sestávající z jednoho purkmistra (starosty) (v orig. něm. der Bürgermeister) a nejméně dvou obecních radních (v orig. něm. Gemeinderäthen). Zákon podrobně upravoval některé další záležitosti týkající se domovského práva, volebního procesu, počet jednotlivých zástupců obce, atd. Vlastní činnost nové obecní samosprávy měla začít v roce 1850, kdy byly aktivovány nově zřízené státní politické úřady a kdy měly proběhnout také volby nových obecních orgánů.

V rámci historických lokalit současné obce tak mělo na základě prozatimního zákona z roku 1849 vzniknout šest zcela nových nejnižších územně-správních jednotek v podobě místních obcí, a to konkrétně: Slupečná (něm. Luppetsching), Bolechy (něm. Wullachen), Loučovice (něm. Kienberg), Schönfelden, Hejrov (něm. Heuraffel) a Zadní Hejrov (něm. Hinter euraffel); všechny odpovídající svým územním obvodem stejmojmenným katasterním obcím. Otázkou ovšem zůstává, zda se všechny uvedené katasterní obce skutečně místními obcemi ve smyslu uvedeného zákona staly, tedy zda již v samém počátku jejich formování nebyly nekteré z nich spojeny v jednu místní obec v té podobě, v jaké jsou známy z pozdější doby. Zde jsou míněny především katasterní obec Zadní Hejrov ve vztahu k pozdější příslušnosti pod společnou místní obec Hejrov, a katasterní obec Kienberg ve vztahu k místní obci Bolechy. V tomto směru totiž nelze přehlédnout fakt, že narozdíl od ostatních, u těchto dvou původních katasterních obcí se prozatím nepodařilo dohledat žádný autentický záznam, ze kterého by bylo možné dovodit, že by po roce 1850 měly svého představeného.

Spojení vícero katasterních obcí v jednu místní obec přitom předpokládal sám prozatimní zákon (zde srov. § 3 zákona, který uvádí: "Jednotliwým berničním (kontribučním) neb katasterním obcím přísluší práwo, s jinými obcemi spojiti se w jednu místní obec"), přičemž zákonem předpokládaná dobrovolnost aktu spojení, kterou lze dovozovat i z navazujícícho ustanovení § 4, byla jednoznačně prolomena instrukcemi k provedení prozatímního zákona vydanými v podobě guberniálního dekretu č. 86/1849 Z.z. ze dne 13. června 1849, podle kterých mohlo být spojení několika katasterních obcí v jednu obec místní v odůvodněných případech nařízeno (zde srov. znění instrukce: "Kde obce nemají prostředků, by plnily povinnosti zákonem tímo uložené, rozkáže se jim dle § 4, aby se spojily"). Jinými slovy. Pokud některé z katasterních obcí nesplnily zákonné požadavky, mělo se přistoupit k jejich sloučení s jinou obcí, přestože by s tím dotčená obec případně nesouhlasila. Ve smyslu zmiňovaných instrukcí bylo nejen případné sloučení vícero katasterních obcí v jednu obec místní, ale ve své podstatě celý proces určení, jaké místní obce vzniknou, v kompetenci krajského hejtmana, který měl podle těchto instrukcí, po pečlivém uvážení a slyšení potřebných odpovědných osob a úřadů, sestavit pro svůj kraj seznam místních obcí, které se jako samostatné mají zřídit.

Je sice pravdou, že všechny citované katasterní obce se jako základní správní jednotky objevují i v jednom z prvních neúředních oznámení o novém správním rozdělení českých zemí vydaných tiskem, kterým byla Příruční kniha o soudním a politickém rozvrhu korunní země České z pražského nakladatelství Synové Bohumila Haase z roku 1850. Nelze však přehlížet, že jako nejnižší správní jednotky jsou v tomto dokumentu prezentovány obce katasterní a nikoliv obec místní. Konečná podoba příslušnosti historických lokalit obce pod jednotlivé místní obce v samém počátku jejich existence tak není přesně známa, když s ohledem na dosud uvedená zjištění k přestavenstvu obce lze odůvodněně předpokládat, že na půdorysu šesti původních katasterních obcí vznikly v ráci historických lokalit obce pouze čtyři místní obce.

Z již zmiňované Příruční knihy z roku 1850, vydané jak v němčině, tak v češtině, přitom vyplývá, že nižší sídlení jednotky podařazené pod tu kterou místní obec ve smyslu části obce katasterní, nebyly v počátcích nové obecní správy nazývány jako osady, ale jako tzv. místa přidělená. Stejně jako u originálních německých textů, ve kterých se objevuje označení Ortschaft (v plur. Ortschaften), které však lze přeložit také jako osada.

Z podaného výčtu míst přidělených tak, jak tyto byly prezentovány v roce 1850, je přitom zřejmé, že jako nižší sídelní celky nových místních obcí byla vykazována pouze taková sídla, která byla relativně samostatnými i ve smyslu berním, neboť zcela opomíjeny jsou některé samoty, které byly po stránce daňové a evidenční součástí jiných sídleních jednotek. V podaném výčtu tak u katasterní obce Slupečná postrádáme Petrův mlýn, jenž byl evidenčně i daňově součástí vsi Slupečná, dvůr Markšov, který býval podřazován pod ves Kobylnice, a samotu Kaliště, která byla již od dob prvních berních evidencí považována za součást vsi Plískov. Stejně tak není součástí výčtu u katasterní obce Bolechy samota Edel Mühle, která bývala po stránce evideční vykazována jako součást vsi Kramolín, ani Loučovický mlýn, který tvořil součást vsi Lopatné. 

Otazníky se prozatím ve vztahu k historickým lokalitám obce vznášejí také nad průběhem prvních voleb. Autentické prameny či záznamy k provedení těchto voleb v podobě voličských seznamů, volebních protokolů či hlášení o výsledku voleb do orgánů nově vzniklých místních obcí nebyly totiž zatím dohledány, a pro jednoznačné závěry v otázkách kdo a kdy přesně byl do obecních výborů a za obecní přestavené zvolen tedy chybějí průkazné podklady. Výsledky voleb je tak možné prozatím prezentovat jen částečně ve vztahu k obecním představeným, a to na základě běžně dostupných pramenů v podobě matrik a pozemkových knih, do kterých se tito "funkcionáři" jakožto představitelé místních komunit v různém postavení zapisovali jak v dobách patrimoniální správy, tak po vzniku místních obcí. Jejich jednoznačná identifikace v příslušných záznamech a zápisech je přitom navíc komplikována faktem, že obecní představení byli ještě na přelomu 50. a 60. let 19. století bežně označováni jako rychtáři, a to i přesto, že rychtářství jako taková již neexistovala. A nemuselo se v tomto směru přitom jednat jen o přežitek z dob předchozích či o zvyklosti cirkevních hodnostářů a dalších úředních osob provádějících příslušné zápisy, neboť s označením rychtář pro představené nově vznikajícíh místních obcí vesnického typu přichází tehdejší legislativa. V textu nařízení ministra vnitra č. 116/1850 Ř.z. ze dne 7. března 1850, kterým byla ještě před provedením prvních voleb vydána některá upřesňující ustanovení a vysvětlení k prozatimnímu zákonu z roku 1849, se totiž v případě obecního představeného (v orig. něm. mutaci předpisu Gemeindevorsteher) rozlišuje mezi představeným městské obce, který je označován, ve shodě se zákonem, jako městský starosta čili purkmistr (v orig. něm. Bürgermeister), a mezi představeným vesnické obce, který je označován jako obecní rychtář (v orig. něm. Gemeiderichter). Z uvedených důvodů je tedy velice problematické rozlišovat u osoby označené v konkrétním zápise jako rychtář (resp. něm. Richter), zda se v té době ještě jednalo o osobu vykonávající svůj úřad v postavení rychtáře původního rychtářství, anebo zda je již jednalo o obecní představeného vzešlého z voleb podle zákona o prozatímním obecním zřízení, tedy o starostu.

Za předpokladu, že i v místních obcích ustanovených v rámci historických lokalit obce proběhly vůbec první obecní volby v tradičně udávaném termínu, kterým je polovina roku 1850 (najisto to bylo po 7. březnu 1850, kdy byl ještě upřesńován prozatímní zákon), staly se prvními poředatavenými nově vzniklých místních obcí následující osoby:

• Johann Schnauder, sedlák ze Slupečné, pro nově ustanovenou místní obec Lupetsching (Slupečná),
• Albert Fischbäck, sedlák z Hradového, pro nově ustanovenou místní obec Wullachen (Bolechy),
• Adalbert Pröll, sedlák z Hejrova, pro nově ustanovenou místní obec Vorder-Hueraffel (Hejrov), a
• Peter Leūtgöb, sedlák z Dobřína, pro nově ustanovenou místní obec Schönfelden.

S výjimkou Petera Leūtgöba, který i předtím zastával funkci rychtáře v rámci původního klášterního rychtářství Kapličky (resp. též Lhota), byli všichni nově zvolení obecní představitelé zcela novými tvářemi v čele nejnižších územně správních jednotek v rámci historických lokalit obce.

Místní obce v období neoabsolutismu

Poměrně nestabilní politická situace, která v Rakouském mocnářství doprovázela přeměnu společenského řádu od absolutismu k fungující konstitutivní monarchii, vyvrcholila koncem roku 1851. Nikoliv však dovršením této přeměny, ale návratem k téměř neomezené vládní moci panovníka. Na silvestra roku 1851 totiž rakouský císař František Josef podepsal dva císařské dekrety, doprovázené nařízením, které jsou ve svém souhrnu známy též jako tzv. silvestrovské dekrety, které v rámci vývoje znamenaly krok zpět. Dekretem č. 2/1852 ř.z. byla odvolána oktrojovaná (Stadionova) ústava z roku 1849 a dekretem č. 3/1852 ř.z. také navazující katalog základních práv a svobod, a namísto nich bylo vyhlášeny nvé zásady společenského pořádku v podobě tzv. Základních pravidel organického zřízení korunních zemí Rakouského císařství (v orig. doslova Pravidla základní v příčině zřízení zákonodárství orgánického v korunních zemích císařství Rakouského).

Předchozí zrušení poddanství bylo sice uvedenými patenty výslovně zachováno, relativně mladé obecní zřízení však ztratilo svůj konstitutivní základ. A s nově zavedenými principy spojenými mj. i se zrušením institutu okresních a krajských samospráv ztratila celá místní správa ve své podstatě i svůj ideologický základ založený na svobodné obci. Místní obce jako takové zrušeny nebyly a i nadále měly plnit funkci nejnižšího článku státní správy s možností spojovat se v odůvodněných případech (Čl. 7 až 9). Podstatnou měrou však byla omezena jejich samostatnost a nezávislost, a to i při správě místních záležitostí, které jediné byly místním obcím ponechány v působnosti, jenž měly nově podléhat výraznému dozoru nově zřízených okresních a krajských úřadů, které měly plnit fuknci nižších "císařských" orgánů moci výkonné (Čl. 13 a Čl. 15). Ponechána byla místním obcím také možnost volit si své představené podle zažitých zvyklostí (Čl. 11).

Nová Základní pravidla však v otázkách místních obcí přinesla i zcela nová pravidla pro jejich fungování, která ve své podstatě omezovala možnost svobodného rozhodování a účasti široké veřejnosti na srpávě místních věcí. Předně nutno zmínit fakt, že vládě byla svěřena výhradní pravomoc potvrzovat ve funkcích obecní představené, kteří museli složit přísahu věrnosti a poslušnosti císaři (Čl. 10). S okamžitou platností byla zrušena veřejnost jednání obecních orgánů (Čl. 14) a bylo stanoveno, že důležitější úkony a usnesení obcí v samostatné působnosti (v orig. i v samých záležitostech obecních) budou podléhat přezkumu a potvrzení vyšších úřadů (Čl. 13). Napříště mělo být nadále přísně rozlišováno mezi obcemi městskými a obcemi vesniskými (Čl. 8). K prodobnostem měly být v jednotlivých částech monarchie vydány zvláštní předpisy (Čl. 16).

V duchu znění patentu č. 2/1852 ř.z., který mj. zaručoval platnost všech dosavadních zákonů, které neodporují novým pravidlům státní správy, a to až do přijetí zákonů nových, přitom zůstala v platnosti ta ustanovení prozatovního obecního zřízení, která se dotýkala mj. domovského práva, systému obecních orgánů, průběhu voleb a jejich zásad, jakož i dalších ustanovení. Nařízením ministra vnitra č. 67/1852 ř.z. ze dne 19. března 1852 potom bylo stanoveno, že potvrzovat představené vesnických obcí přísluší úřadům okresním (v orig. podkrajským) a představené městkých obcí, pokud jejich statut neurčuje přímo císaře, úřadům krajským.

Další ranou pro už tak okleštěnou působnost místních obcí potom bylo nařízení 46/1854 ř.z., kterým bylo stanoveno, že žádné nové obecní volby neproběhnou do té doby, dokud nebude přijat zcela nový zákon o obecním zřízení. Tímto nařízením byly ve funkci obecních představených ponecháni zástupci vzešlí z posledních voleb s tím, že nově mohli být voleni pouze náhradníci. Vše samozřejmě s dodatečným potvrzením nižších vládních úřadů v duchu nově nastavených pravidel.

Již Základní pravidla z roku 1851 předpokládala přijetí zcela nového zákona o obecním zřízení. Návrh nového zákona z roku 1859 v té podobě, v jaké byl připraven, a který z místních obcí ve své podstatě udělal poslední článek správních orgánů v absolutistickém pojetí vlády, však nebyl, až na dílčí výjimky, přijat a nikdy nevešel v platnost. Výjimkou, která přijata byla a která nabyla i účinnosti, byla ustanovení nově upravující domovské právo. Podoba místní správy a působnosti místních obcí tak zůstaly zachovány v podobě zmámé z počátku 50. let 19. století až do pádu celého systému novodobé absolutistické formy vládního zřízení Rakouského císařství.

S ohledem na dostupné prameny vyvstává zcela zásadní otázka, jakou roli místní obce zřízené podle prozatimního zákona v rámci srpávy po znovuzavedení absolutistické formy vlády vlastě hrály, resp. jak významným článkem v rámci politického rozdělení monarchie a dělby správy místních záležitostí v postavení nejnižíších úzmeních a správních jednotek byly. Když totiž byla v roce 1854 k provedení předchozího ministerského nařízení č. 10/1853 ř.z. vyhlášena, taktéž v podobě ministerského nařízení, Politická a soudní organizace království Českého (ofic. společné Nařízení ministerstva vnitra, sravedlnosti a financí č. 274 ř.z. ze dne 9. října 1854, v originále Verordnung der Ministerien des Innern, der Justiz und der Finanzen vom 9. october, betreffend die politische und gerichtliche Organisirung des Königreiches Böhmen), byly v něm vedle krajů a okresů uvedeny jako nejnižší územně-správní jednotky jednotlivé obce katasterní (něm. Katastral-Gemeiden), nikoliv obce místní. Všech šest katasterních obcí tvořících území historikých lokalit obce přitom byly součástí politického okresu Vyšší Brod (v orig. Hohenfurth) spadajícího pod kraj Budějovický (v orig. Kreis Budweis). V návaznosti na ministerské nařízení č. 274/1854 ř.z. byla správní organizační struktura království Českého vyhlášena (oznámena) také v českém zemském vládním věstníku (nařízení č. 60 ze dne 19. prosince 1854). Jeho součástí však byl pouze odkaz na říšský zákoník s poznamenáním, že podrobná organizační struktura bude zveřejněna později.

Podrobná organizační struktura království Českého byla v českém jazyce vydána tiskem v roce 1855, a to v podobě publikace pražského c. k. dvorského nakladatelství Synů Bohumila Haase nazvané Zevrubný popis rozdělení země království Českého, jejíž součástí byl i přehled všech politických a soudních úřadů. V rámci popisu jednotlivých krajů a okresů byly i v tomto případě součástí přehledu jako nejnižší správní jednotky katasterní obce. Oproti říšskému přehledu obsahoval tento i nižší sídlení jednotky, kterými měly být jednotlivé vsi a samoty. Označeny však byly, obdobně jako v předchozích přehledeh, nikoliv jako osady, ale jako tzv. místa přidělená. Oproti předchozímu členění z roku 1850 se přitom mezi těmito sídleními celky v rámci historických lokalit již objevují také Mrakšov a Loučovický mlýn. Lokality Kaliště, Petrův mlýn a Edelmühle však ani nyní jako nižší sídelní jednotky prezentovány nebyly. Tento fakt je přitom objasněn přímo samotným nakladatelstvím v poznámce (v orig. Připomenutí, v něm. Vorerinnerung) umístěné na straně 28, ve které je uvedeno následující: "...V tomto oddělení v rubrice: přidělená místa samoty jen tehdáž jsou postaveny, pokuď ve výkazích c. k. podkrajských úřadů zaslaných vůbec se svými jmenami vlastními naznačeny se nacházely. Nepojmenovány ostatní samoty se zde nepostavily a jsou tedy obsaženy v místách, ke kterým náleží...").

Obnovení ústavnosti a nové obecní volby

Od konce 50. let 19. století se neoabsolutismus jako forma vlády v Rakousku dostával do krize. Po otřesu v důsledku prohrané rakousko-francouzsko-sardinské války roku 1859 se monarchie vydala cestou obnovy ústavního života. Říjnový diplom, vydaný císařem Františkem Josefem I. na podzim 1860, už naznačoval obrysy ústavní a parlamentní formy vlády, které pak konkretizovala tzv. únorová ústava počátkem roku 1861. Ta předpokládala ustavení Říšké rady coby nejvyššího zákonodárného sboru, voleného nepřímo jako soubor delegátů jednotlivých zemských sněmů. Ještě koncem roku 1860 bylo s odvoláním na Říjnový diplom vydáno ministerské nařízení, podle kterého se měly provést nové volby do zastupitelstev obcí (nařízení č. 261/1860 ř.z. ze dne 26. listopadu). Současně s vyhlášením pokynu k provedení nových voleb bylo fakticky zrušeno nařízení z roku 1852, podle kterého se měli představení obce ve svých úřadech potvrzovati zeměpanským okresním (resp. krajským) úřadem. Ministerským nařízením č. 38/1861 ř.z. ze dne 29. března potom byla znovu zavedena veřejnost jednání obecních orgánů.

Termín nových voleb obecních zastupitelů není přesně znám. Obecně se uvádí, že tyto volby proběhly na jaře roku 1861 v obdobném termínu, jako volby do obnoveného Zemského sněmu. S ohledem na existenci oběžníku ministerstva války ze dne 14. března 1861, který stnovoval, které z vojenských osob jsou oprávněny volit v rámci zemských a obecních voleb, možno konstatovat, že se nové obecní volby konaly až po zveřejnění tohoto oběžníku. Jisté je také to, že nově byly orgány stanovené prozatimním obecním zákonem podle pravidel zde uvedených, jakož i podle dalších předpisů, které provizorní zákon doplňovaly a upřesňovaly, jejichž platnost byla i nadále zachována.

Ani k novým volbám do obecních zastupitelstev a obecních představených z roku 1861 se ve vztahu k místním obcích napříč historickými lokalitami obce nepodařilo prozatím dohledat žádných autentických záznamů, zápisů či protokolů. Díky zápisům do matričních knih však můžeme odvozeně zjistit alespoň jména "nově zvolených" obecních představených. Pro jednotlivé místní obce to byli následující:

• Franz Lepschÿ, sedlák z Kobylnice čp. 1, pro místní obec Lupetsching (Slupečná), který tak ve funkci nahradil předchozího obecního představeného Johanna Schnaudera ze Slupečné,
• Franz Fux, sedlák usedlý v Bolechách čp. 3, pro místní obec Wullachen (Bolechy), jenž ve funkci obecního představeného nahradil Adalberta Fischbäcka z Hradového,
• Adalbert Pröll, sedlák z Hejrova čp. 3, pro místní obec Vorder-Hueraffel (Hejrov), který v rámci nových voleb potvrdil svoji předchozí funkci.
• pro místní obec Schönfelden se výsledky nových voleb nepodařilo dohledat.