LOUČOVICKÝ MLÝN (Kienmühle)

Autor příspěvku: rz52. (Poslední aktualizace provedena dne 27.9.2021)

Loučovický mýn (v orig. něm. Kienmühle) býval jedním z vodních mlýnů na Hodslavském potoce. Lokalita, kde dříve stával, bývala administrativně přiřazována pod nedalekou ves Lopatné. Z hlediska geografického se jedná o nejvýchodnější a současně nejníže položenou historickou lokalitu obce. Je vzdálena cca 2,5 km SV směrem od centra obce a nachází se na současném trojmezí mezi obcemi Lipno nad Vltavou, Loučovice a Vyšší Brod v nadmořské výšce 650 m n.m. Kolektivizace zemědělské výroby zavedená v celém okolí v 50. letech 20. století zapříčinila úplný zánik mlýna i veškerých budov a v současné době se jedná o sídlo zcela zaniklé (viz klasifikace CZ_RETRO).

Stručně k územně správnímu vývoji a členění lokality

První písemné připomenutí mlýna nacházíme v urbáři vyšebrodského kláštera z roku 1530, ve kterém jsou pod lokalitou Khiemul zapsány povinné svatojiřské a svatohavelské odvody jediného usedlého označeného jako mlynář (v orig. lat. Wolgangus molendinator), jehož odvody plynou právě ze mlýna (v orig. lat. de molendino). Systematicky jsou tyto platby zapsány pod rychtářstvím Bolechy (v orig. lat. Judicionatus Wollechen), pod kterým je potom mlýn spravován po celou dobu feudálního zřízení až vzniku místních obcí v polovině 19. stol.

Zápisy vztahující se k této lokalitě nacházíme i v urbářích a dalších evidenčních knihách panství Rožmeberk (poprvé v urbáři z roku 1578, kde je lokalita zapsána jako Khüenmül), nicméně veškeré tyto zápisy se vztahují pouze k platbám z tzv. přespolních rejtů (v orig. něm. Aüslendtischen Reütter), které se fakticky nacházely na území katasterních obcí Dvorečná a Loučovice. O pravou feudální roztříštěnost se tak nikdy nejednalo a jedinými feudálními vlastníky a správci v pravém slova smyslu byly po celou dobu feudálního zřízení vyšebrodští Cisterciáci, resp. držitelé vyšebrodského klášterního velkostatku.

Samotný mlýn měl po dlouhou dobu charakter relativně odloučeného sídla, jako samota ale nikdy vykazován nebyl. Lokalita ovšem v minulosti tvořila samostatné evidenční místo vyšebrodské vrchnostenské kanceláře, která jako Kienmühle dlouhodobě evidovala pouze samotný mlýn. A to i v dobách, kdy se v okolí mlýna již začaly objevovat další obytné domy, které však vyšebrodští formálně řadili pod nedalekou ves Lopatné. Při vzniku místních obcí se lokalita Kienmühle stává samostatnou místní částí osady Lopatné spadající pod místní obec Bolechy. I nadále je však jako Kienmühle vykazován pouze stejnojmenný mlýn. Zcela zásadní změnu v tomto směru přináší až nové administrativně správní a statistické členění osady Lopatné zavedené koncem 20. let 20. století, podle kterého pod místní část Loučovický mlýn (něm. Kienmühle) patřily v podstatě všechny lopatenské domy vystavěné podél Hodslavkého potoka. K detailům viz popis lokality Lopatné. 

V historických písemných pramenech se setkáváme s výhradně německým názvem Kienmühle nebo Kienmühler, resp. s jeho různými podobami odpovídajícím praxi zápisu metodou "piš jak slyšíš". Počínaje přelomem 18. a 19. století je potom původní historický název mlýna v pozemkových knihách postupně nahrazován prostým slovním spojením "mlýn ve vsi Lopatné" (v orig. něm. např. Mühle in Dorfe Lapetnee). Již ve vyšebrodské gruntovní knize pro rychtářství Bolechy z roku 1777 přitom není mlýn jako samostatné evidenční místo v rejstříku vůbec vykazován a je součástí vsi Lopatné. Původní německý název mlýna jako takového je jednoznačně odvozen od názvu nedalekého vrchu Luč (něm. Kien). Z hlediska etymologického i gramatického se tak jeví jako nesprávné použití českého adjektiva loučovický v jeho českém názvu Loučovický mlýn, který přichází se vznikem samostatného čsl. státu a zavedením dvojjazyčných místních názvů, neboť tento název nesprávně navozuje dojem příslušnosti mlýna právě pod ves Loučovice (něm. Kienberg), pod kterou však mlýn historicky nikdy nepatřil; nikoliv tedy jeho spojitost s vrchem, od jehož názvu je název odvozen (a od kterého je odvozeno i jméno uvedené vsi). Jako vhodnější by tedy bylo užití slovního spojení za využití adjektiva lučský, tedy Lučský mlýn.

Stručně k vývoji sídelní struktury, k majetkovým poměrům a k obyvatelstvu

Ze zápisů provedených do vyšebrodského urbáře z roku 1530 je možné dovozovat pouze to, že usedlost mlynáře Wolganga tvořil samotný mlýn. Z žádného jiného majetku poplatky podle tohoto urbáře vyšebrodské vyrchnosti neplynuly. Podle zápisu převodu mlýna do sirotčí knihy v roce 1607 po smrti Mathese Khüenmülnera jsou součástí usedlosti také gruntovní pozemky (v orig. něm. Mül samht den Grundt), přičemž součástí pozůstalosti po zemřelém mlynáři byl i rožmberský rejt (freyreit) o výměře 33 a 1/4 jitra. O podobě samotného mlýna se však ani v této knize nic nedozvíme.

Již záznamy v berní rule z roku 1654 charakterizují mlýn jako mlýn vlastní o 1 kole. Tehdejší vlastník mlýna Matthias Khienmillner (v záznamech vedený jako Matěj Kienmüllner), jenž měl vlastnosti osedlého, obhospodařoval 20 výsevkových strychů rolí s dobrou, žitnou půdou. V Soupise je vykazován jako 30tiletý a kromě něj měli v mlýně bydlet jeho žena Anna, pacholek Caspar, děvečka Christina a zedník Georg. Zda měl již tou dobou děti není zřejmé. Pokud ano, byl celkový počet obyvatel mlýna o něco vyšší.

Podle poddanských fassí tereziánského katastru z roku 1713 hospodařil tehdejší vlastník mlýna Wenzl Khüenmillner na 15.1 výsevkových stryších polí a 12 vozech luk. Jeho mlýn byl v této berní evidenci charaktarizován jako mlýn o 1 kole na nestálé vodě.

Poměrně cenným zdrojem informací ve vztahu k podobě mlýna jsou potom podklady z operátu stabilního katastru z 1. pol. 19. století. Kromě přesné polohy a podoby mlýna a přináležejících gruntovních pozemkv, které v té době patřily Martinu Friedlovi, můžeme z indikační skicy zjistit podobu poměrně dlouhého vodního náhonu, jehož zdrojovou vodotečí byl Hodslavský potok. V době formonání stabilního katastru přitom měl mlýn podobu již poměrně rozsáhlé selské usedlosti.

Při prvním československém sčítání v roce 1921 byl mlýn, nesoucí již dlouhodobě čp. 6 pro ves (osadu) Lopatné, majetkem manželů Alberta a Marie Irsigler. Sami majitelé však ve mlýně nežili. Celkem 11 obyvatel mlýna zjištěných zde při tomto sčítání tvořili rodiny papírenského dělníka Wenzla Schimpla (5 osob) a mlynáře Aloise Donabauera (6 osob). Podle vyplněného sčítacího archu přitom předchozím mlynářem (ještě v roce 1914) byl jeho otec Albert Donabauer. 

Po poválečném odsunu původních obyvatel německé národnosti byl mlýn jednou z prvních usedlostí, která byla opětovně osídlena (převzetí usedlosti Janem a Kateřinou Jarošovými je v návrhu přídělového plánu datováno již dnem 1.5.1946). Následná kolektivizace zemědělství v podobě vzniku JZD Bolechy a především pak Státních statků však měla za následek zánik mlýna, který byl postupně zbourán a do současné doby z něj nezbylo vůbec nic. 

Držitelé mlýna v letech 1530 - 1881

Jednotlivými držiteli usedlosti Kienmühle v letech 1530 až 1881 byli:

Ostatní údaje budou doplněny dodatečně. Na jejich přípravě se pracuje.