HISTORICKÉ PRAMENY

V rámci této části webových stránek Vám budou představeny (a pokud to okolnosti dovolí i zpřístupněny) základní historické prameny, na základě kterých bude možné dovozovat historická data týkající se současného území obce Lipno nad Vltavou. Základní členění historických pramenů na těchto webových stránkách je prozatím na urbáře, pozemkové a jim podobné knihy, katastry, soupisy a evidence obyvatel, listiny a ostatní prameny. Zcela samostatně přitom stojí obecní kronika a historické fotografie a pohlednice, kterým bude věnována samostatná pozornost, a které tak mají (či budou mít) svoje přímé odkazy i hlavním navigačním menu.

Historickým pramenem je přitom každý primární zdroj informací v historickém bádání. Jako historický pramen lze využít v podstatě každý pozůstatek lidské činnosti, který podává relevantní informaci o lidské minulosti. Zvláštní důležitost mají v tomto ohledu zejména písemné dokumenty. Nepísemným pramenem se potom může stát např. archeologický nález, historický obraz nebo fotografie nějakého místa nebo třeba i filmový či obdobný záznam nějaké události.

Historické prameny primárně dělíme podle jejich povahy na písemné, hmotné, orální a ikonografické.

Nejvýznamnějšími historickými prameny jsou historické prameny písemné. Historická antropologie rozeznává tyto podtypy písemných historických pramenů (dále též jen jen p.p.):

• pamětní p. – tyto vznikají na základě primárního požadavku uchovat informaci tzv. „na věčnou paměť“; jedná se především o kroniky a pamětní knihy všeho druhu;
• pojišťovací p. – jde především o písemnou dokumentaci správních a právních úkonů; většinou mají formalizovanou strukturu; jde především o úřední listiny a úřední knihy všeho druhu (desky zemské, pozemkové knihy);
• evidenční p.p. – v tomto případě jde o veškeré písemnosti vzniklé z potřeb vrchnostenské a institucionální evidence rozmanitých jevů ve všech oblastech lidského života; jde především o urbáře, katastry, soupisy obyvatel a matriky;
• normativní p.p. – zde jde o právní dokumenty normativní povahy (zákony, vyhlášky, nařízení, právní příručky, apod.);
• vyprávěcí p.p. – jde především o noviny a časopisy; zvláštní povahu mají také tzv. egodokumenty (dokumenty osobní povahy jako jsou deníky, dopisy, poznámky apod.).

Mezi ostatní historické prameny potom patří následující:

• ikonografické historické prameny, které se dělí na symbolické a vlastní; mezi nejdůležitější symbolické ikonografické historické prameny se řadí především mapy, plány a nákresy všeho druhu; mezi vlastní ikonografické historické prameny se potom řadí zejména fotografie a obrazy;
• hmotné historické prameny, kterými jsou všemožné existující movité a nemovité věci;
• orální, kterými jsou různé pověsti, pohádky a legendy a vyprávění pamětníků.

Od historických pramenů je třeba zcela zásadním způsobem odlišovat tzv. historickou literaturu, neboť tato je až sekundárním zdrojem informací, neboť v případě hodnocení informací v ní obsažených jde ve své podstatě o „interpretaci již interpretovaného“. Při zohlednění jednotlivých literárních žánrů jde především o tzv. literaturu faktu (tj. literaturu non-fiction), v rámci které se potom jedná o autobiografie, biografie, reportáže, cestopisy, vlastivědné příručky a učebnice, memoáry a deníky všeho druhu.