ZADNÍ VÝTOŇ (Hinterheuraffl)

Autor příspěvku: rz52. (Poslední aktualizace provedena dne 15.6.2022)

Zadní Výtoň (něm. Hinterheuraffl) je v současné době součástí obce Přední Výtoň. Stejně jako u ostatních pravobřežních sídelních struktur, je mezi historické lokality obce v širším slova smyslu řazena pouze ta její část, která byla při napuštění lipenské přehradní nádrže zcela zatopena. Oproti ostatním pravobřežním lokalitám je však lokalita Zadní Výtoň výjimečná tím, že se toto týká poměrně značné části původního území včetně obytných a ostatních budov. Celou původní dominikální osadu patřící po dlouhá léta k vyšebrodskému klášteru sice postihlo také poválečné vysídlení původního německy mluvícího obyvatelstva, s ohledem na následný vývoj událostí je však tato kapitola v dějinách celé osady celkem bezvýznamnou. Blízká vzdálenost historické zástavby k původnímu řečišti Vltavy, ve spojení s nadmořskou výškou, ve které se převážná část celé lokality v minulosti nacházela, přitom byla při budování lipenské přehradní nádrže pro Zadní Výtoň zcela fatální, neboť k zániku téměř celého původního sídla by došlo i bez předchozího odsunu. V části, která nebyla zatopena, se z původní zástavby v současné době nachází především původní kostel sv. Filipa a Jakuba a další budovy v jeho bezprostředním sousedství; ostatní stavby jsou již vesměs novodobé. Optikou klasifikace CZ_RETRO jde jednoznačně o sídlo částečně zaniklé (tedy o sídlo torzální), přičemž za důvod zániku nunto považovat především lipenskou přehradní nádrž.

Stručně k územně správnímu vývoji a členění lokality

První doložené zmínky o osídlení v místech zvaných v pozdějších dobách jako (Hinter) Heuraffl jsou podle dostupných pramenů datovány do druhé poloviny 14. století, kdy se zde měli trvale usadit toulaví mniši poustevnického řádu sv. Pavla (tzv. eremité), v jejichž prospěch zde byl později dokonce založen i klášter. V souvislosti s příchodem prvních poutníků bývá zmiňován rok 1357, kdy je již celé území, původně patřící pod majetek pánů z Krumlova, součástí majetku Rožmberků a tvoří tak součást tzv. zboží rožmberského. Zmiňovanýn Hejrovský klášter pro potřeby příslušníků řádu byl potom založen Janem a Petrem z Rožmberka v roce 1384. S klášterem pod patronací Rožmberků je potom celá lokalita spojována po další dvě století.

V polovině 16. století začal klášterní život v Heurafflu postupně upadat a v roce 1584 byla správa kláštera převedena pod vyšebrodský cisterciácký klášter. Společně se správou kláštera bylo na vyšebrodské klášterníky následně v roce 1597 převedeno i celé klášterní nadání, a veškerý tehdejší majetek kláštera se tak stal součástí vyšebrodského klášterního velkostatku. Když byl následně klášer v Heurafflu zrušen, byla veškerá správa majetku v rámci vyšebrodského velkostatku soustředěna v rámci panského dvora, který byl vyšebrodskou vrchnostenskou správou v Heurafflu za účelem správy majetku a hospodaření na něm zřízen.

Pozdější ves Heuraffl jako taková se však nepochybně začala formovat až s prvními osadníky z řad běžných řadových poddaných. Jejich příchod a usídlení v místě si nepochybně vyžádala potřeba stálé pracovní síly, zejména pro potřeby těžby dřeva ve svatotomáškých lesích a jeho dalšího zpracování. Postupme času tak začaly vznikat první usedlosti (chalupy) poddaných pracujících v přilehlých lesích. Tato počáteční fáze osídlení lokality v Heurafflu je však výhradně spojována s tou částí území, která patřila ke krumlovskému panství, a poddaných pracujícíh v lesích pro krumlovskou vrchnost. Kdy přesně jednotlivé chalupy a další usedlosti vznikly není sice jisté, nicméně když byla v roce 1625 založena krumlovská pozemková kniha pro danou lokalitu, na naprosté většině původních usedlostí, označovaných jako domky a chalupy, již nevázly vůbec žádné dluhy a byly zcela zaplaceny. Podle této, původně česky psaná registry, se přitom nepochybně jednalo o poddanskou ves v pravém slova smyslu. S ohledem na současné působení klášterního velkostatku vyšebrodských cisterciáků v místě prostřednictvím panského dvora, v jehož rámci byli taktéž evidováni poddaní, je možné lokalitě Heuraffl přisoudit tzv. pravou feudální správní roztříštěnost spojenou s dvojí patrimoniální správou v jednom místě. A to i přesto, že na běžné poddané si vyšebrodští museli počkat dalších více než sto let. Krumlovská část Heurafflu byla v té době již nějakou dobu pod správou rychtářství Rychnůvek, vyšebrodská potom pod přímou správou vyšebrodského kláštera prostřednictvím správce dvora - šafáře.

Když byl v roce 1781 zahájen proces likvidace Hejrovského dvora a v letech 1781 a 1783 za účelem výstavby poddanských chalup prodány první parcely z pozemků původně náležejících k panskému dvoru jednotlivým poddaným, byly položeny pomyslné zákady také pro vznik "vyšebrodské" části vesnice. S rostoucím počtem těchto chalup pak vyvstala potřeba reorganizace správy dané lokality i v případě vyšebrodského vlastníka, a klášterní vrchnostenskou kanceláří bylo v místě zřízeno také rychtářství. Kdy přesně bylo toto rychtářství zřízeo není zřejmé, nicméně ze zápisů do matričních knih vyplývá, že to muselo být nejpozději v roce 1787. Nové vyšebrodské rychtářství přitom neslo naprosto stejný název, jako rychtářství spravující krumlovskou část vesnice - tedy rychtářství Heuraffl. I přes dvojí patrimoniální správu a přes nutnost rozlišování obou jejích částí, vykazovala celá ves fakticky i formáně znaky jediné vsi. Úřední rozdělení na dvě zcela nezávislé části známé z pozdějších dob však na sebe nenechalo dlouho čekat. 

Prvotním impulsem pro neformální rozdělení vsi na dvě části podle příslušnosti k té či oné vrchnosti, bylo již samotné osídlení i ve vyšebrodské části území. Pro formální (úřední) rozdělení však mělo významný vliv až zřízení tzv. lokálie (duchovní správa s vlastním knězem mimo sídlo farnosti) pro celou ves v roce 1785 v rámci církevních reforem Josefa II. a stálá přítomnost tzv. lokalisty v místě. Pro účely evidenční (matriční) a správy poplatků byl totiž lokalista nucen "úředně" od sebe odlišovat poddané v obou částech vesnice. Zatímco nově usedlé z vyšebrodské části vesnice úředně řadil do "vyšebrodského" Heurafflu (v orig. něm. Hohenfurtherischer Heuraffl), starousedlíky pocházející z původní krumlovské části spojoval buďto pouze se vsí Heuraffl bez dalšího označení, anebo jim jako místo pobytu uváděl Heuraffl "knížecí" (v orig. něm. Fürstlich Hueraffl). Neformálně tak ještě před následným faktickým rozdělením vesnice byly v rámci celé vsi vymezeny dva obvody (okrsky), a to na půdorysu tehdejších vrchnostenských a majetkoprávních vztahů.   

Za skutečným úředním rozdělením historické vsi Heuraffl na dvě relativně samostatná sídla však stály až daňové reformy císaře Josefa II. Když byly v duchu Nejvyššího patentu o reformě pozemkové daně z roku 1785 v místě definovány nové základní daňové jednotky - tzv. katasterní obce, byly tyto vymezeny a vyměřeny právě ve shodě s vrchnostensko majetkovými vztahy k celé lokalitě tak, že území původní společné vsi Heuraffl bylo rozdělen na dvě části, přičemž každá z nich se stala součástí jiné katasterní obce. Vyšebrodská část vsi se stala součástí katasterní obce Hinter Heuraffel, krumlovská část potom, společně s dalšími osídlenými místy v okolí, součástí katasterní obce Heuraffel. Nový (Josefínský) katastr byl do praxe zaveden v roce 1789. Nutno uvést, že takovéto rozdělení jedné vsi bylo provedeno oproti zvyklostem v jiných částech celého regionu, kde se v případě správní roztříštěnosti nějakého sídla zpravidla toto sídlo jako takové v rámci katasterních obcí nedělilo a připadlo vždy jednomu či druhému obvodu.

Ke sjednocení téměř dvousetleté oddělené správy obou částí Heurafflu došlo až po vzniku místních obcí v polovině 19. století, kdy se tehdejší Zadní Výtoň (úředně v orig. Hinter-Heuraffl) stala s celým svým katastrem jednou z osad místní obce Přední Výtoň (úředně v orig. Vorder-Heuraffl nebo jen Heuraffl). Jako osada však nebyla nikdy úředně dále nijak členěna a tvořila vždy jen jeden sídelní celek. Součástí obce Přední Výtoň byl celý katastr Zadní Výtoně až do zániku Rakousko-uherské monarchie, v dobách první čsl. republiky i běhme druhé světové války, a částí této obce (jako osada) byl i v době budování lipenské přehradní nádrže a v době, kdy došlo k jeho téměř celému zatopení a následnému přiřazení zatopené části území k obci Lipno nad Vltavou. Území, které zatopeno nebylo, je i nadále součástí obce Přední Výtoň.     

Stručně k vývoji sídelní struktury, k majetkovým poměrům a k obyvatelstvu

Ke klášteru a panskému dvoru

Klášter v Heurafflu byl Rožberky založen jako klášter se šesti cellami a jednou kaplí. Z uvedeného lze dovodit, že maximální počet poutníků zdržujících se zde koncem 14. století nepřesahoval počet "pokojů", kterými klášterní budova disponovala.

Ke vzniku výtoňského dvora, resp. k počátku jeho příslušnosti pod majetek vyšebrodského kláštera, se okrajově vyjadřuje Dr. Valentin Schmidt v úvodu své edice vyšebrodského urbáře, kdy uvádí, že příslušnost tohoto dvora spadajícího pod vyšebrodský klášterní majetek, v originále označovaného jako "Maierhof" (tedy panský či vrchnostenský dvůr), je datována rokem 1592, najisto pak ke dni 23. listopadu 1597. Zdroje ke svým tvrzením však neuvádí. Ve vztahu k datu 23. listopadu 1597 však nelze přehlédnout listinu uloženou v archivu vyšebrodského kláštera z tohoto dne, kterou Petr Vok mj. převádí původní majetek kláštera v Heurafflu pod majetek klášetra vyšebrodského (cit. v orig. "...Deßgleichen wirdt dießem Stiefft und Convent Hohenfurt incorporirt unnd zuthann das Closter Heȳraffell mit allen anndern seinen zugehörigen Zehent, Gründen, Wiessen, Wassern und dergleichen..."). Schmidt tak najisto jako dobu vzniku dvora uvádí okamžik, kdy se původní poustevnický klášter stal majetkem vyšebrodské kláštera, nikoliv však dobu vzniku dvora jako takového. Kdy přesně byl tedy dvůr v Heurafflu ve smyslu většího hospodářského statku zřízen není zřejmé. Nepochybně však byly k hospodářským i bytovým účelům užívány původní klášterní stavby.

Ani k personálu dvora neexistuje příliš mnoho informací. Ze Soupisu poddaných podle víry z roku 1651 však zjišťujeme, že kromě šafáře jménem Marx Ilgo, kterému mělo být tou dobou pouhých 24 let, byly dalšími poddanými na dvoře v Heurafflu (v orig. něm. Hayrafelhof) šafářka Barbara Weinwurmin (45 let), pacholek Balthasar Mattschego (19 let), pasáček Martin (17 let) a dvě děvečky, Rosina (17 let) a Catharina (14 let). Samo osazenstvo dvora tak dává tušit na velikost celého dvora, resp. na rozlohu obhospodařovávané zemědělské půdy a rozsah prací, které bylo nutné na dvoře v polovině 17. století zastat. 

Příliš mnoho dostupných informací není ani k rozsahu majetku, který dvůr, resp. předtím klášterní majetek v minulosti tvořili. S ohledem na kontinuální držbu původních klášterních "statků" v rukou vyšebrodských cisterciáků až do zániku feudálního zřízení však lze celkem oprávněně předpokládat, že původní klášterní majetek z doby největšího rozmachu kláštera v polovině 16. století se v případě lokality Heuraffl v podstatě shoduje s územím následně vymezeným jako katasterní obec Hinter-Heuraffl, a že vyšebrodský panský dvůr v Heurafflu tvořil téměř veškerou zemědělsky využitelnou půdu na takto vymezeném území. Z exekvačního výtahu tereziánského katastru z pol. 18 stol. pro vyšebrodský velkostatek potom vyplývá, že pro vrchnostenský dvůr v Heurafflu byly jako daňově významné výměry zemědělských pozemků do dominikální fassie zaneseny následující údaje: 68.2 výsevkových strychů polí, pouze 2.2 strychu lad a 34 vozů luk.

Panský dvůr v Hejrově byl vyšebrodskými úředníky řízeně zlikvidován v průběhu 80. let 18. století. Co bylo důvodem k tomu, že se tak stalo, není však příliš jasné. Podle dostupných pramenů je možné za rok faktického zániku dvora označit rok 1788, ve kterém byly veškeré, do té doby přeprodané zemědělské pozemky do rukou poddaných, převedeny do trvalého dědičného nájmu. Také Dr. Schmidt ve vztahu k zániku panského dvora Dr. Schmidt uvádí, že k roku 1788 musel být dvůr již zcela rozdělen mezi dědičné nájemce (v orig. něm. Erbpächter) a dvůr zanikl. Schaller sice uvádí, že se vyšebrodský panský dvůr v Heurafflu podle podkladů, které v roce 1798 publikoval ve svém sborníku, ještě nacházel, jeho podklady však byly najisto strašího data. Sommer potom v roce 1841 uvádí, že panský dvůr v Hejrově byl zrušen krátce poté, co byla v Heurafflu ustanovena tzv. lokálie, což jen potvrzuje výše uvedený fakt i závěry Dr. Schmidta. Současně Sommer uvádí, že část původních dvorských pozemků byla převedena na duchovního a učitele, a zbývající část potom na usedlé osadníky (v orig,. něm. "...der andere an Ansiedler emphyteutisch veräußert worden..."), s čímž nelze než jen souhlasit. 

K mlýnu

Ještě dříve, než byly ve vyšebrodských evidenčních knihách provedeny zápisy prvních prodejů pozemků náležejících původně k panskému dvoru v Hejrově, byl do nich proveden zápis vztahující se k mlýnu, který se nacházel v blízkosti bývalého káštera na Výtoňském potoce. Pode zápisu z roku 1750 provedeného do gruntovní knihy rychty Slupečná zakoupil výtoňský mlýn (v orig. něm. Heÿraffler Mühl) dne 1. ledna 1750  Andreas Schwartzinger, který v té době již na mlýně působil jako mlynář (arg. zápis "...A.S. alß Müller in Heÿrafl verkaufft..."), a to za rovných 200 zl. Kdy přesně předtím mlýn vznikl není prozatím zřejmé, nicméně v dominikálních fassiích tereziánského katastru vyhotovených vyšebrodskou vrchností je mlýn v Heurafflu vykazován jako vrchnostenský (tedy panský) jak v roce 1713, tak v roce 1749. Svým popisem je přitom v těchto "daňových přiznáních" v obou případech charakterizován jako mlýn o jednom kole na nestálé vodě.

Po "zakoupení" mlýna do dědičného nájmu v roce 1750 zůstává mlýn v držení rodiny Schwarzinger nejméně do roku 1881, kdy jsou uzavřeny zápisy v původnách pozemkových knihách založených v roce 1777 ještě vyšebrodskou vrchnostenskou správou. Podle zápisů do těchto knih tvořilo příslušenství mlýna 6 měřic (v orig. něm. Matzen) polí a 6 měřic luk, a dva dominikální rejty (později označované jako tzv. svobodnické) (v orig. něm. freistücken). Jednotlivými držiteli mlýna přitom podle zápisů do těchto knih byli:

V roce 1921 byla podle sčítacích archů vlastníkem mlýna vdova Ludmilla Neudorfer, která mlýn také fakticky provozovala společně se svým synem Johannem. Společně s nimi na mlýně, který měl stále úředně přidělené č.p. 16, žili další dvě její děti. Jmenovaná mlýn provozvala jako tzv. námezdní (v orig. něm. Lohenmūhle der Ludmilla Neudorfer). Mlýn poté zůstal v provozu až do roku 1952, kdy byl krátce před napuštěním lipenské přehradní nádrže zbourán.

Kromě prostého označení mlýn v Heurafflu se v pozemkových knihách setkáváme s jeho označením jako Schwarzingerův (dominikální) mlýn (v orig. něm. Schwarzingerische (dominical) Mühle) a v některých meziválečných a poválečných pramenech jako Neudorferův mlýn (v orig. něm. Neudorferische Mühl) anebo díky jeho poloze také jako Kostelní mlýn (v org. něm. Kirchenmühl).

K usedlostem a chalupám

Záznamy k prvnímu prodeji pozemku náležejícího k panskému (vrchnostenskému) dvoru vyšebrodského kláštera je v pozemkových knihách datován rokem 1781, kdy tohoto roku zakoupila Regina Sutkin za účelem výstavby vlastní chalupy na vlastní náklady pozemek, který pro ni byl se souhlasem vrchnosti a hospodářkého úřadu z "dvorských" pozemků vyčleněn (v orig. něm. "...von dem Hoff Heÿraffl grund...ein stelle außgewiesen und verkaufft worden..."), a to tzv. na tři životy za částku 30 zl. Podle dalších zázamů byla chalupa skutečně vystavěna a v době formování stabilního katastru měla úředně přidělené číslo popisné 20.

Prodej vrchnosteských pozemků náležejících původně k panskému dvoru se v následujících letech značně zintenzivnil, a v letech 1783 až 1786 získalo stejnzým způsobem, jako Regina Sitkin, místo pro výstavbu vlastní chalupy a hospodaření dalších 20 nových osadníků s charakterem tzv. dominikalistů. Stejně jako v roce 1781, i tyto prodeje pozemků za účelem výstavby chalupy (v orig. něm. "...von dem Herrschafftlich Grund des Heÿraffl Hofes, gegen selbst aufgebaunung von eigenen Mitteln, seines Heußel, die pure Stelle verkaufft worden...") byly uskutečněny tzv. na tři životy a staly se základem pro výstavbu nových dominikálních chalup (v roce 1783 pro budoucí domy s č.p. 9, 10, 11, 13, 14 a 15, v roce 1784 pro domy č.p. 5, 8 a 24, v roce 1785 pro domy č.p. 2, 4, 6, 12, a 23, a konečně v roce 1786 pro domy č.p. 1, 3, 25, 26, 27 a 28). Až na dva pozemky nacházející se v blízkosti původního dvora v pozdější pozemkové trati Hofwiesen se přitom jednalo o pozemky nacházející se v blízkosti řeky Vltavy při cestě vedoucí do Frýdavy v severní části lokality a o pozemky při samém břehu řeky v jižní části lokality. Všechny tyto zakoupené nájmy byly v roce 1788 přeměněny na trvalý dědičný nájem založený na principu emfyteuze (v orig. něm. tzv. Erbpachtung).

V roce 1790 zakoupil od vyšebrodské vrchnosti Martin Krepper za 80 zlatých "pouze ve zdech existující" rybářskou chalupu (v  orig. něm. "...das blos in Maurere bestehende Fischerhäußel...") stojící v blízkosti kostela (dům s pozdějším č.p. 19). Rybářský dům stojící v blízkosti původních klášterních budov, které následně tvořily zázemí panského dvora, přitom musel stát již v dobách, kdy byl ještě dvůr provozován. K jeho původu se však nepodařilo zjistit bližší informace. Z jakého důvodu byla stavba v době prodeje "pouze ve zdech", tedy zda šlo např. o stavbu opuštěnou a částečně rozpadlou či dokonce vyhořelou, není zřejmé. Jisté je však to, že před prodejem byla najisto majetkem vyšebrodského kláštera. V roce 1796 potom koupil další pozemek na výstavbu nového domu Michael Bayer (v orig. něm. "...ein Häuselbaustelle...", pozemek pro budoucí dům č.p. 21). Jmenovaný však již nekupoval pozemek přímo od kláštera, ale zakoupil část svobodnického pozemku od Alberta Zeuera, který tento předtím získal od vyšebrodské vrchnosti. K další změně v sídlení struktuře došlo v roce 1802. V tomto roce totiž prodal Franz Matthias Fink svoji chalupu nově vystavěnou taktéž na svobodnickém pozemku (v orig. něm. "...auf einem Freystücke neu erbaute Häusel...") nově usedlému Albertu Mahorndlovi, a do pozemkových knih tak byla zapsána další samostatná poddanská usedlost (chalupa) (dům z pozdějším č.p. 22) v rámci celé lokality Hinter Heuraffl. Tímto prodejem se tak počet obytných domů ve vyšebrodském Hejrově zvýšil již na celkových 28.

Z mapových podkladů stabilního katastru z roku 1826 potom vyplývá, že se na území celé katasterní obce Hinterheuraffel nacházelo celkem 28 obytných domů s úředně přiděleným č.p., mezi kterými byly samozřejmě i původní mlýn (č.p. 16) a jedna obecní chalupa (č.p. 7). Tři čísla popisná byla přidělena stavbám v prostoru původního panského dvora (č.p. 17 - sídlo lokalisty a později fara, č.p. 18 sídlo školy a bytu učitele a č.p. 19 již zmiňovaný původní rybářský dům). Všechny zbývající domy pak byly dominikální usedlosti a chalupy. Na základě stejných podkladů potom můžeme potvrdit tvrzení Sommera, že formální zánik původního panského dvora byl spojen s převodem původních dvorských pozemků do užívání jiných osob, neboť vedle obecních pozemků tou dobou tvořily v celé katasterní obci pozemky v držení vyšebrodského kláštera jen velmi nepatrnou část.

Na dlouho poslední změnou v sídlení struktuře a v majetkových vztazích v celé lokalitě byl prodej chalupy s přidělený č.p. 29 Johannu Kollingerovi zapsaný do pozemkových knih v roce 1847. Tato chalupa byla předtím vystavěna na vrchnostenské půdě jako součást usedlosti (chalupy) č.p. 14 (pravděpodobně jako přístavek nebo vejminek) (v orig. něm. "...auf obrigkeitlich Grunde erbauten Hausel Nro.C. 29 in Hinterheuraffl..."), a s ohledem na počty domů publikované v polovině 19. stol. musela být tato chalupa vystavěna (a číslo jí být přiděleno) mezi léty 1826 a 1841. S celkovým počtem 29 obytných domů je potom lokalita a následně i ves (osada) spojována až do konce 19. století.

Vývoj v počtu usedlostí a obytných domů v Zadní Výtoni podle údajů zapsaných v evidenčních knihách vyšebrodského kláštera a místopisných sbornících:

Pozn. Za jediný dům v historických lokalitách obce je možné do roku 1781 považovat původní panský mlýn. 

Vývoj v počtu domů a obyvatelstva v osadě Zadní Výtoň podle oficiálních výsledků sčítání lidu.  

K údajům z předchozích let viz pozn. 2.

Poznámky:

1) xxx

2) Místopisné sborníky charakterizují ves Zadní Výtoň co do počtu domů a obyvatel následovně: Schaller, 1789 - Heuraffel, Heyraffel - 10 domů s jedním panským dvorem; Sommer, 1841 - Hinter-Heuraffel (staročesky "Na Wejtoně"), lidově Haraffel, Haarraffel - ke vsi Vorder-Heuraffel přilehlá ves o 29 domech s 222 obyvateli, jenž má 1 lokalistický kostel, 1 školu, 1 mlýn a 1 rybárnu; Palacký, 1848 (podle úředního soupisu z roku 1843) - Hinter-Heufarrel - 29 domů a 219 obyvatel.

3) xxx

Ostatní údaje budou doplněny dodatečně. Na jejich přípravě se pracuje.