ZEMĚDĚLSKÉ OSÍDLOVÁNÍ ÚZEMÍ OBCE
ČÁST 1: ÚVOD
Autor příspěvku: rz52. (Poslední aktualizace provedena dne 8.3.2025)
Zemědělské osídlování
Po provedení odsunu původního obyvatelstva německé národnosti, resp. již v průběhu jeho realizace, mohl a měl v historických lokalitách obce začít poslední z plánovaných procesů typických pro celé poválečné jihočeské pohraničí. Tímto procesem bylo znovuosídlení, v některých případech téměř vylidněných sídel. S ohledem na charakter historických lokalit z hlediska struktury původního obyvatelstva a způsobu jejich odvěké obživy v podobě zemědělské výroby je přitom jasné nejen to, že se historické lokality staly typickým případem fakticky zcela opuštěných míst, ale především to, že se staly objektem tzv. zemědělského osídlování. Tedy procesu, v rámci kterého mělo dojít k přerozdělení zkonfiskované zemědělské půdy novým přídělcům.
Předpokládaného totálního vysídlení některých lokalit v jihočeském pohraničí v souvislosti s plánovaným odsunem Němců si samozřejmě byli vědomi i vrcholní představitelé státu, a tomuto faktu museli přizpůsobit i plány na nové osidlování takových míst. V souvislosti s otázkami spojenými s nezájmem o poměrně značně zaostalé pohraniční lokality se však řešili i další otázky, které byly z pohledu tehdejší doby mnohdy nadřazeny problému s nedostatkem vhodných zájemců o převzetí zemědělských usedlostí.
První z těchto otázek bylo to, zda v pohraničních lokalitách zachovat či nezachovat původní způsob zemědělské výroby založený na extenzivním hospodářství, které bylo optikou tehdejších odborníků na zemědělskou výrobu jednoznačně neefektivní a nerentabilní. V rámci úvah o dalším osidlování se tak na nejvyšší úrovni řešilo, zda by nebylo na místě v rámci procesu nového osídlování tento způsob změnit.
Další otázka, která pramenila z úvah v rovině bezpečnostně politické, potom bylo to, zda vůbec tu či onu lokalitu (osadu či celou obec) znovu osídlit či nikoliv. V rámci plánování nového osidlování jihočeského pohraničí se tak nesčetněkrát řešila otázka národní bezpečnosti, neboť v důsledku předchozích zkušeností z období bezprostředně po vzniku první republiky a z období 2. pol. 30. let 20. století převládaly obavy, že by lokality v bezprostřední blízkosti hranice, pokud by byly znovu osídleny ve stejném rozsahu, jako dosud, mohly být pro československý stát „nebezpečné“. Zejména pak u lokalit v bezprostřední blízkosti hranic s Rakouskem a Bavorskem se tak řešila možnost tyto lokality ponechat pokud možno zcela bez osídlení a lokality zalesnit tak, aby vznikl jakýsi hraniční hvozd.
Zemědělské osídlování (nejen) jihočeského pohraničí však mělo v gesci ministerstvo zemědělství[1], jehož zástupci postupně zpracovali poměrně propracovaný plán přeměny zemědělské výroby v lokalitách „problematického“ pohraničí založený na principu družstevního pastvinářství. Tento plán byl založen na tom, že zemědělská výroba sice ve vybraných lokalitách zůstane zachována, ovšem dostane jinou podobu založenou na velkokapacitním pastvinářství horského typu, a že tento způsob zemědělské výroby bude vyžadovat jen minimální potřebu osídlení, čímž bude vyhověno i otázkám bezpečnosti státu. Nepotřebné plochy potom měly být zalesněny. Tento koncept nové zemědělské politiky v pohraničních oblastech spojený s fungováním tzv. horských pastvinářských družstev se nakonec podařilo zástupcům ministerstva zemědělství prosadit a v rámci své osídlovací zemědělské politiky i aplikovat, samozřejmě v kombinaci s politikou osídlování individuálního.
Nový směr osídlovací politiky ministerstva zemědělství se logicky dotkl i osídlování historických lokalit obce. Z dostupných pramenů je přitom zřejmé, že zatímco jejich slupečenské části se v plném rozsahu dotkla pastvinářská strategie spojená s působením horského pastvinářského družstva, u bolešské části bylo rozhodnuto realizovat proces individuálního zemědělského osídlení, tedy proces přerozdělení zkonfiskované zemědělské půdy individuálním přídělcům v duchu zásad probíhající pozemkové reformy.
[1] Ministr Július Ďuriš za KSČ a VII. a IX. Odbor ministerstva.