ZOTAVOVNA ROH: NA CESTĚ OD RUDÉHO PRAPORU KE TŘEM HVĚZDÁM

Autor příspěvku: rz52. (Poslední aktualizace povedena dne 22.3.2025)

Původní správní budova národního podniku Vodní stavby, později přeměněná na odborářskou zotavovnu, byla postavena tzv. na zelené louce v průběhu výstavby ostatních budov, které v době budování vodního díla Lipno vytvořily zařízení staveniště v prostoru pozdějšího lipenského sídliště. Po dostavbě vodního díla byla správní budova stavebně a funkčně adaptována na odborářskou zotavovnu a tomuto účelu potom sloužila až do Sametové revoluce, resp. ještě krátce po ní. V režii odborových svazů pak zotavovna fungovala jako komerční ubytovací zařízení ještě několik let. V rámci privatizace odborářského majetku byly budovy tvořící komplex bývalé zotavovny převedeny do soukromého vlastnictví, přičemž hlavní budova byla pod různými názvy ještě několik let provozována jako penzion či hotel. Po jejím úplném uzavření a po poměrně rozsáhlé rekonstrukci je pak jako tříhvězdičkový Hotel BouCZECH*** provozována do současné doby.

Zařízení staveniště - správní budova (1951 - 1959)

---

Pozemky v západní části pozdějšího lipenského sídliště, na kterých byla správní budovy nakonec vystavěna, tvořily ještě na konci druhé světové války příslušenství jednoho z původních selských statků[1] a obecní pastvinu[2] v centru historické osady Lipno. Po odsunu původního obyvatelstva a konfiskaci jejich majetku byly tyto pozemky po krátkou dobu v držení Horského pastvinářského družstva pro okres Jindřichův Hradec. Z majetku státu určeného pro zemědělskou výrobu však byly pozemky krátce po převodu odňaty a společně s dalšími byly vyčleněny pro zřízení zázemí budovatelů vodního díla Lipno.

S výstavbou nových zděných budov, které měly v průběhu výstavby vodního díla sloužit jako zázemí pro pracovníky realizačních podniků, bylo v prostoru pozdějšího lipenského sídliště započato v polovině roku 1951. Kromě velkokapacitních ubytoven pro dělníky (bytových domů typizované řady T20 označovaných v té době jako dům 1 až 4)[3], byla jednou z prvních staveb zahájených v tomto roce také stavba budovy správního centra. Sem se měl po jejím dokončení přesunout celý štáb stavby, jenž měl v té době hlavní sídlo v budově bývalého hostince u koncové vlakové stanice Lipno, lidově nazývaného jako „hrad“. Zatímco u nových ubytoven se nepředpokládalo, že by měly být v užívání i po dokončení stavby vodního díla, u nově budované správní budovy tomu bylo jinak. Již při jejím projektování a umisťování bylo jasné, že bude na místě ponechána a že bude v budoucnu i nadále sloužit zcela novému účelu – že bude hotelem[4].

I přesto, že se na stavbě nové správní budovy pracovalo v prodloužených směnách, do konce roku 1951 se podařilo dokončit pouze spodní stavbu[5]. Když v červenci 1952 zdokumentovali průběh stavebních prací na lipenském „sídlišti“ reportéři ČTK, probíhala na stavbě budovy správního centra poslední fáze zdění druhého patra.

Poté, co se novou správní budovu podařilo uvést do provozu[6], a kdy se do jejich prostorů přesunuly kanceláře realizačních podniků v čele s generálním dodavatelem stavby, podnikem Vodní stavby n.p., byly sem přemístěny také některé veřejné služby. V průběhu roku 1953 byla do správní budovy například přemístěna úřadovna pošty, která se předtím nacházela taktéž v budově bývalého hostince u vlakové stanice. Nová správní budova se současně stala také jedním z center společenského života tehdejší obce. V roce 1955 zde byla zřízena klubovna Závodního klubu ROH Vodních staveb a podniková knihovna. Klubovna současně sloužila jako zázemí pro některé zájmové činnosti tehdejších obyvatel[7].

Prostorná společenská místnost v přízemí budovy (pozdější jídelna) posloužila v roce 1955 jako jedno z míst určených pro setkání a besedu vybraných vedoucích pracovníků a předáků stavby lipenského vodního díla s tehdejším prezidentem republiky Antonínem Zápotockým, který v červnu tohoto roku na stavbu vodního díla v rámci své několikadenní návštěvy jižních Čech zavítal[8].

Správní budova sloužila svému primárními účelu až do úplného dokončení stavby vodního díla Lipno v roce 1959.

***

[1] Pozemková parcela č. 437 jako součást původní selské usedlosti s čp. 1. Posledním známým vlastníkem této usedlosti byla rodina Rudolfa Hüttera.

[2] Pozemková parcela č. 469, resp. její pozdější části 469/11 a 469/12. V pozemkových evidencích byla tato parcela již od konce 18. století evidována jako obecní pastvina (něm. Gemeinde Weide, zkr. G.W.)

[3]Pozdější bytové domy čp. 1 až 3 a dům čp. 37.

[4] Jako „hotel“ je stavba správní budovy nezřídka označována i v dobových zápisech provedených do obecní kroniky.

[5] Kronika obce, kniha I, str. 11-13: „Do konce roku 1951 chybí již jen 2 ½ měsíce. Za tu dobu mají mít pracovníci stavby č. 1, 2, 3 a 4 pod střechou. Mimo toho má být v základech hotov projektovaný hotel…Na stavbě hotelu se pracuje v prodloužených směnách.“

[6] Přesný termín dokončení stavby není prozatím znám. S ohledem na objem předpokládaných prací a s ohledem na další zápisy v obecní kronice se dá přepokládat, že stavba byla dokončena a uvedena do provozu nejdříve koncem roku 1952, spíše však až v první polovině roku 1953.

[7] Kronika obce, kniha I, str. X: zázemí pro loutkařského kroužku vedeného panem Žaloudkem

[8] Prezident ČSR Antonín Zápotocký navštívil stavbu lipenského vodního díla v pondělí dne 11.6.1955. Těžiště jeho setkání s vedoucími pracovníky, dělníky a širokou veřejností bylo situováno na provizorní podium v blízkosti stavby vpusti přehrady. V prostorách tehdejší správní budovy prezident Zápotocký krátce podiskutoval jen s vybranými vedoucími pracovníky.

Adaptace na ubytovací zařízení hotelového typu (1959 - 1961)

---

Po dokončení stavby vodního díla v roce 1959 byla správní budova vyklizena. Kanceláře realizačních firem, které na místě prováděly dokončovací práce, byly přesunuty do jiných objektů na území obce. Poštovní úřad byl přemístěn do budovy čp. 37 (dnešní Obecní dům), kanceláře podniku Vodní stavby n.p. potom do domu starého čp. 4, známého jako „Mexiko“. Po vyklizení budovy započala její adaptace na ubytovací zařízení hotelového typu[1], která probíhala ještě v roce 1960.

Z obou nadzemních podlaží budovy vznikla v rámci adaptace tzv. ubytovací část. Byly zde zřízeny převážně dvoulůžkové pokoje pro hosty s celkovou kapacitou přibližně 100 lůžek, do nichž byla přivedena pouze studená a teplá voda. Pokoje neměly vlastní sociální zařízení. Pro ubytované byly k dispozici společné sprchy a WC, které byly umístěny centrálně na každém patře a byly přístupné ze společné chodby. Kromě toho byla na každém patře zřízena také větší společenská místnost – klubovna s přístupem na balkón.

V přízemí budovy pak byly zřízeny hlavní společné a provozní prostory, potřebné pro zajištění komfortu hostů a plynulého chodu celého zařízení. Hned u hlavního vstupu do budovy byla zřízena recepce, na kterou navazoval denní bar, umístěný do prostoru pod centrální schodiště a poměrně prostorná hotelová hala (lobby). Dále zde byla zřízena personální jídelna, WC, kuchyně s potřebným zázemím, výčep a prostorná jídelna, ve kterou se proměnila původní společenská místnost. Součástí jídelny zůstalo také původní pódium. Přímo z jídelny byla přístupná venkovní terasa. V prostoru u hlavního vstupu do budovy vznikla prostorná šatna s úschovnou věcí a byly zde zřízeny také prostory kanceláře a jedna bytová jednotka určená pro správce zařízení.

Suterén budovy byl adaptován na skladovací a provozně-technické prostory.

Po rozsáhlé adaptaci byla budova předána do užívání odborové organizace ROH (Revoluční odborové hnutí) a byla zařazena mezi tzv. zotavovací objekty ROH, spravované v té době již zvlášť k tomu zřízeným orgánem, Ústřední správou rekreační péče ROH (ÚSRP ROH), resp. územně vymezenými Správami zotavoven ROH. Z adaptované budovy stala zbrusu nová zotavovna ROH. První rekreanti jsou pak v nově vzniklé odborářské zotavovně zmiňováni v roce 1961.

***

[1] Přesný rozsah adaptace z původní správní budovy Vodních staveb n.p. na hotelové zařízení není znám. Dá se však předpokládat, že původně byly v budově jen místnosti a prostory, které sloužily jako kanceláře, ubytovací prostory nebo sklady. Současně lze s pravděpodobností blížící se jistotě konstatovat, že se výsledná podoba vnitřních prostorů hotelu se po adaptaci příliš nelišila od podoby, která je známa z pozdějších dob provozu odborářské zotavovny.

Vznik rekreačího komplexu - Zotavovna ROH "Na Lipně" (1962)

---

Již za plného provozu, a to ke dni 1.3.1962, převzalo ROH od národního podniku Vodní stavby do užívání také lipenské domy čp. 35 a 36, které se nacházely cca 120 od hlavní budovy v blízkosti hlavní příjezdové komunikace do obce[1]. Oba domy byly po převzetí adaptovány na ubytovny, které následně sloužily jak pro potřeby zaměstnanců zotavovny, tak pro potřeby ubytování rekreantů. Díky ubytovnám se podařilo navýšit celkovou ubytovací kapacitu, která se v polovině 60. let ustálila na počtu 190 osob (resp. 210 osob za využití tzv. přistýlek)[2].

Obě dvě „nové“ ubytovny, formálně nadále označované jako Ubytovna I a Ubytovna II, vytvořily společně s hlavní budovou zotavovny a přilehlými pozemky, na kterých bylo zřízeno velké parkoviště a park s hřištěm a dalšími volnočasovými atrakcemi, rekreační komplex, jehož podoba zůstala v podstatě nezměněná až do první poloviny 90. let minulého století[3].

Již počátkem 60. let se ve spojitosti s lipenskou zotavovnou objevuje v jejím označování slovní spojení „Na Lipně“. Zda se však již v této době jednalo o její oficiální název, anebo zda šlo prozatím jen o lidové označení, použité s ohledem na její polohu, není zcela zřejmé. Jako Zotavovna ROH „Na Lipně“ je lipenská odborářská zotavovna pravidelně uváděna až od poloviny 60. let[4]. Naprosto stejný název potom nese odborářská zotavovna až do roku 1990, v jehož průběhu ROH jako jednotná odborová organizace formálně i fakticky zaniká.

***

[1] Kronika obce, kniha I, str. 24 (roční zápis pro rok 1962).

[2] Kronika obce, kniha I, str. 65 (roční zápis pro rok 1965).

[3] Formální převod do majetku ROH byl jak v případě obou ubytoven, tak v případě hlavní budovy a přilehlých pozemků, realizován až koncem roku 1963. Stalo se tak na základě dílčí dohody o převodu národního majetku uzavřené mezi československým státem a ROH, za účasti tehdejšího formálního uživatele veškerých nemovitostí, kterým stále bylo Ředitelství vodohospodářského rozvoje Praha. K zaknihování sjednaného převodu v tehdejší pozemkové evidenci pak došlo až v lednu 1969.

[4] Různé pohlednice a soupisy zotavoven vydávané ÚSRP v podobě tzv. Popisníků.

Zotavovna jako středisko výběrové rekreace ROH (1961 - 1990)

---

Od samého počátku provozu lipenské zotavovny odborovou organizací ROH byla tato součástí sítě zotavovacích středisek a zařízení využívaných primárně v rámci domácí výběrové pobytové rekreace. Výběrová rekreace byla pro odboráře a jejich rodiny organizována centrálně Ústřední správou rekreační péče ROH v součinnosti s krajskými a podnikovými orgány ROH[1]. Samotný provoz zotavoven a jejich administrativní záležitosti však byly v rámci ROH organizovány regionálními správami zotavoven, které měly na starosti zotavovny v oblasti (území) své působnosti.

Na počátku 70. let byla lipenská zotavovna podřazena pod regionální Správou zotavoven ROH v Praze, pod kterou pravděpodobně spadala od samého počátku svého provozu. Kromě Domu rekreace ROH přímo v Praze, zodpovídala v té době pražská regionální správa za všechny zotavovny na území Středočeského, Jihočeského a Jihomoravského kraje. V roce 1971 tak byla lipenská zotavovna, jako zotavovna s organizačním číslem 3 a oficiálním názvem „Na Lipně“, součástí pražské správy společně s dalšími 12 zotavovnami výběrové rekreace.

S rostoucím počtem zotavoven, kdy některé původní byly rušeny a naopak nové byly zřizovány, a to zejména v rekreačně atraktivních lokalitách, vyvstala také potřeba efektivnější správy jednotlivých zotavoven i lokalit, kde byly zotavovny dislokovány. V této souvislosti postupně dochází také ke změnám v organizační struktuře celé správy zotavoven určených pro výběrovou rekreaci ROH. V roce 1985, kdy byla v Bělohorské ulici na pražském Břevnově dokončena a uvedena do zkušebního provozu zcela nová zotavovna známá jako Ústřední dům rekreace ROH, došlo k reorganizaci původní pražské regionální správy. Její působnost byla nově přenesena na vedení nové břevnovské zotavovny a v rámci správy jí byla v působnosti ponechána pouze rekreační zařízení pražského regionu. Zbývající rekreační zařízení byla organizačně podřazena pod jiné regionální správy.

Lipenská zotavovna, jako zotavovna s organizačním číslem 22100 a oficiálním názvem „Na Lipně“, byla podřazena pod regionální Správu zotavoven ROH v Mariánských Lázních, která měla ve své působnosti celkem 22 rekreačních zařízení celého jihozápadního regionu republiky s centrem v Mariánských Lázních[2]. Pod mariánskolázeňskou regionální správou potom lipenská zotavovna zůstala až do reorganizace, která proběhla koncem roku 1990.

Správa areálu zotavovny se v průběhu let zaměřovala především na zajištění provozu a na běžné provozní opravy a údržbu. V případě vnější podoby stavebních objektů nebyly zdokumentovány žádné zásadnější změny či úpravy. Celkový vzhled objektů zůstával dlouhodobě beze změny, což naznačuje, že hlavním cílem bylo udržet objekty v provozuschopném stavu, nikoli je nějak výrazně přestavovat či upravovat[3].

K provádění údržbových prací bylo primárně využíváno období mezi oběma hlavními sezónami v době plánované přestávky v provozu. O významnějších činnostech v rámci provozu a údržby pak byla nezřídka informována i veřejnost formou krátkých tiskových sdělení[4]. V rámci modernizace a úprav byl při provozu celého areálu zotavovny kladem důraz hlavně na interiéry a zlepšení, resp. udržení komfortu pro hosty. V roce 1974 byla například nákladem 3 milionů Kč provedena rozsáhlá obnova vybavení pokojů a společenských místností v lůžkové části hlavní budovy[5].

Nadprůměrná vybavenost všech tří ubytovacích objektů a dobrá úroveň služeb poskytovaných rekreantům v průběhu jejich pobytu znamenaly, že lipenská zotavovna patřila v průběhu 60. a na počátku 70. let jednoznačně mezi to nejlepší, čím v té době ROH v rámci celé sítě zotavoven určených pro poskytování výběrové rekreace disponovalo. Nezřídka v té době byla lipenská zotavovna jako reprezentativní i prezentována.

„Zotavovna má výstavnou hlavní budovu a dvě ubytovny; pokoje s teplou a studenou vodou. V poschodí budov jsou koupelny. Vkusně zařízené klubovny a společenské místnosti zotavovny nabízejí bohatý kulturní a společenský život.“ (Popisník zotavoven ROH, 1971)[6].

Výstavba nových odborářských „hotelů“ a rozsáhlé adaptace některých starších zotavoven, které svým provedením a vybavením odpovídaly stále se zvyšujícím nárokům klientely i standardům pro hromadná ubytovací zařízení obecně, znamenaly jediné. Lipenská zotavovna postupně přestávala splňovat požadavky pro zařazení mezi to nejlepší i v rámci odborářského segmentu ubytovacích služeb. Při zavedení třístupňového systému klasifikace odborářských zotavoven podle jejich technickoprovozních charakteristik (tzv. kategorizace zotavoven), byla lipenská zotavovna zařazena pouze do II. kategorie. Limitujícím faktorem v tomto směru bylo především společné sociální a hygienické zařízení[7].

 „Komplex zotavovny tvoří tři budovy. Hlavní budova je dvoupatrová, hotelového typu s kapacitou 100 lůžek. V bezprostřední blízkosti hlavní budovy jsou dvě ubytovny s kapacitou 83 lůžka. Budovy jsou ústředně vytápěné. Pokoje jsou převážně dvoulůžkové s teplou a studenou vodou. Možnost ubytování na vícelůžkových pokojích je minimální. Sociální zařízení a koupelny jsou na každém patře. V hlavní budově je denní bar, dvě klubovny (jedna je vybavena televizorem). Na ubytovnách jsou další dvě klubovny (jedna pro televizi, druhá pro stolní tenis) a minitělocvična… U zotavovny je hřiště na odbíjenou, louka pro míčové hry, kuželník a dětské hřiště… Možnosti pro rekreaci rodin s dětmi jsou omezené, zotavovna má malý počet vícelůžkových pokojů.“ (Popisník zotavoven výběrové rekreace ROH, 1986)[8].

Provoz lipenské zotavovny byl pro střídající se turnusy rekreantů od samého počátku zajišťován celoročně, a to v sezónním režimu léto - zima s pravidelnými přestávkami mezi oběma sezónami. Pro tento provoz bylo z počátku typické schéma 4 – 2 – 4 – 2 měsíce[9], až později se jarní přestávka mezi zimní a letní sezónou zkrátila. Zatímco pro letní měsíce byly typické především čtrnáctidenní pobyty, pro jarní, podzimní a zimní období to byly spíše pobyty sedmidenní. Výjimku v tomto směru tvořily jen poměrně oblíbené čtrnáctidenní pobytu v průběhu vánočních svátků spojené s oslavami příchodu Nového roku.

V prvním roce provozu, tedy v roce 1961, mělo využít služeb lipenské zotavovny rovných 1.000 rekreantů z různých koutů celé tehdejší republiky[10]. V následujících letech již byly počty rekreantů výrazně vyšší, přičemž v jejich celkovém počtu za jednotlivá léta lze v prvních pěti letech provozu vysledovat vzestupný trend, kterému nepochybně napomohlo i zvýšení ubytovací kapacity po připojení adaptovaných ubytoven. Celkový počet rekreantů, kteří služeb lipenské zotavovny v prvních letech provozu využili, pak kulminoval koncem 60. let na počtu necelých pěti tisíc.

Rekordním se pak, co do celkového počtu rekreantů, stal podle dostupných údajů rok 1974, v němž mělo lipenskou zotavovnu navštívit 5.518 osob.[11] Z dílčích údajů o počtech rekreantů pro tento rok tak, jak byly zdokumentovány, vyplývá, že obě dvě části sezónního provozu zotavovny byly více méně rovnocennými. Posledním dosud zjištěným údajem o počtu rekreantů, kteří využily služeb lipenské zotavovny, je údaj pro rok 1978. V tomto roce zaevidovalo vedení lipenské odborářské zotavovny celkem 53.251 rekreačních dnů. V průběhu 80. let jsou pak běžně zmiňovány počty rekreantů pohybující se kolem 2.000 – 2.400 v letní i zimní sezóně[12].

Z dobových zpráv a záznamů vyplývá, že služeb lipenské zotavovny nevyužívali jen pracující „odboráři“ a jejich rodinní příslušníci. Obecní kronika například zmiňuje studenty Univerzity 17. listopadu[13], kteří se opakovaně v zotavovně rekreovali v průběhu zimních prázdnin, anebo tzv. zemědělskou mládež, která měla být na zotavené taktéž v průběhu zimních měsíců. Výjimkou pak v rámci tzv. výměnných pobytů nebyli ani odboráři ze zahraničí, převážně ze zemí tehdejšího východního bloku. V roce 1967 se prostory lipenské zotavovny staly na přechodnou dobu součástí zázemí pro účastníky Mistrovství světa ve vodním slalomu.

***

[1] Výběr účastníků probíhal celorepublikově podle Směrnic předsednictva Ústřední rady odborů. Výběrová rekreace byla formálně kvalifikována jako věcná dávka nemocenského pojištění, a ze zákona na ni neexistoval nárok. Principu řízeného a kontrolovaného výběru účastníků rekreace pak odpovídalo i složení klientů zotavovny (formálně označovaných jako rekreanti).

[2] Jen přímo v Mariánských Lázních se v roce 1985 nacházelo 10 zotavoven výběrové rekreace.

[3] Tento přístup při správě areálu dokládají mimo jiné dochované dobové materiály, jako jsou odborářské katalogy a publikace, a především pak dobové pohlednice a fotografie. Z nich je zcela patrné, že exteriér budov si zachovával svůj původní vzhled i charakter a jen minimálně se měnil. Archivní dokumentace tak poskytuje jasný obraz o tom, že úpravy byly prováděny spíše uvnitř, zatímco vnější podoba zůstávala po desetiletí téměř neměnná.

[4] Tak např. článek „Lipno se chystá“ uveřejněný dne 26.11.1968 v Jihočeské pravdě, který informoval mj. o výměně podlahových krytin v jídelně a hale v době mezi letní a zimní sezónou, anebo článek „Lipno čeká rekreanty“ ze dne 17.12.1970, ve kterém byly čtenářům stejných novin prezentovány problémy s elektroinstalací a s funkčností ústředního vytápění.

[5] Kronika obce, kniha I, str. 180 (roční zápis pro rok 1974).

[6] Popisník zotavoven. Praha: Ústřední správa rekreační péče ROH, 1971. str. 13.

[7] Do druhé kategorie byly řazeny zotavovny standardního typu, ve kterých byla sociální a hygienická zařízení společná. Do prvé kategorie přitom byly zařazovány novostavby a modernizované objekty, jejichž pokoje byly vybaveny kompletním sociálním a hygienickým zařízením. Zotavovny třetí kategorie pak byly, kromě společných sociálních zařízení, charakteristické větším počtem lůžek na jednom pokoji a jednodušším vybavením. Do třetí kategorie patřily i chatové základny. Z celkového počtu 111 zotavoven výběrové rekreace v roce 1985 jich splňovalo kritéria pro zařazení do I. kategorie pouhých 21.

[8] Sekerová, Drahomíra. Popisník zotavoven výběrové rekreace ROH. Praha, Práce, 1986. str. 65-66. (Vydáno podle stavu k 1. březnu 1985).

[9] Po čtyřměsíčním letním a zimním provozu vždy následovalo přibližně dvouměsíční období uzavření provozu zotavovny, v jehož průběhu se prováděly pravidelné udržovací a úklidové práce rozsáhlejšího charakteru. Doba uzavření provozu byla každoročně v období přibližně od 25.10. do 20.12. po ukončení letní sezóny, a přibližně od 15.4. do 15.6. po ukončení sezóny zimní. Nástupním dnem k rekreačnímu pobytu bývala zpravidla neděle a pobyty končily následující resp. přespříští sobotu.

[10] Kronika obce, kniha I, str. 18 (souhrnný zápisy pro roky 1945 – 1961).

[11] Kronika obce, kniha I, str. 180 (roční zápis pro rok 1974).

[12] Tiskové zprávy Jihočeské pravdě a týdeníku Jiskra.

[13] Univerzita 17. listopadu (zkr. USL) byla československá vysoká škola zřízená původně pro zahraniční studenty ze států Afriky, Asie a Latinské Ameriky, které byly dříve evropskými koloniemi. Fungovat začala v září roku 1961. Vzhledem k vysokým nákladům na její provoz a k pochybnostem o jejím účelu návratnosti byla roku 1974 zrušena.

Ubytovací zařízení odborových svazů - OREA (1990 - 1997)

---

Změna společenských poměrů po událostech roku 1989 s sebou přinesla i postupné změny v provozu odborářských zotavoven, té lipenské nevyjímaje. A to jak změny po stránce provozní a organizační, tak po stránce majetkoprávní.

Na všeodborovém všesvazovém sjezdu, konaném ve dnech 2. a 3. března 1990, bylo rozhodnuto o zrušení ROH jako zastřešující celorepublikové odborové organizace a o předání a převodu pravomocí a majetku nástupnickým organizacím[1]. Odborové svazy nově založily Československou konfederaci odborových svazů, označovanou zpočátku jako Sdružení odborových svazů, veškerý odborářský majetek byl ale převeden na zvlášť k tomu zřízený subjekt, kterým byla Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (zkr. MSDU OS). Správa podstatné části hospodářského majetku pak byla svěřena za tímto účelem zakládaným společnostem – hospodářským zařízením[2].

Za účelem správy majetku, využívaného odborovými svazy primárně k zajištění odborové rekreace, byly zřizovány společnosti (hospodářská zařízení) pod jednotným označením OREA[3] s centrálou v Praze, které postupně nahradily dosavadní organizační jednotky v rámci jednotlivých Správ rekreačních zařízení ROH[4]. K obstarávání provozu lipenské zotavovny bylo takto zřízeno hospodářské zařízení OREA Praha, zotavovna Na Lipně, které začalo oficiálně zotavovnu provozovat od 1.1.1991. Svoji činnost potom toto hospodářské zařízení ukončilo ke dni 31.12.1992. V prosinci roku 1992 bylo pražské ústředí hospodářských zařízení OREA transformováno na obchodní společnost OREA spol. s r.o.[5], jednotlivá hospodářská zařízení byla formálně rušena a přetvářena na provozovny nově vzniklé obchodní společnosti. Provozovnou nově založené obchodní společnosti se lipenská zotavovna stala dnem 1.1.1993, přičemž v následujících letech byla v provozu již pod názvem Penzion Na Lipně.

V roce 1994 bylo na návrh nejvyššího vedení odborových svazů rozhodnuto o tom, že odborářský majetek bude nadále spravován v rámci akciové společnosti. Na mimořádné valné hromadě unie dne 26.3.1994 bylo za účasti zástupců všech odborových svazů rozhodnuto o založení akciové společnosti G.E.N. (Generální evidence nemovitostí). Do majetkové podstaty (základního jmění) nového subjektu pak byl postupně převeden také veškerý majetek, kterým odborové svazy v rámci MSDU OS v té době stále disponovaly. Do majetkové podstaty nově zřízené akciové společnosti G.E.N. byla v únoru 1995 prostřednictvím MSDU OS převedena také obchodní společnost OREA spol. s r.o. V lednu 1996 pak byly do majetku akciové společnosti formálně vloženy také veškeré nemovitosti, které tvořily komplex bývalé zotavovny „Na Lipně“.

Provoz lipenské odborářské zotavovny „pod hlavičkou“ obchodní společnosti OREA spol. s r.o. jako penzionu byl oficiálně ukončen ke dni 31.12.1996. V průběhu ledna a února 1997 byly provedeny zevrubné soupisy veškerého majetku a vybavení a zotavovnu si formálně i fakticky převzalo vedení společnosti v Praze, kam byla předána i veškerá dokumentace. Poslední zaměstnanci zotavovny, kteří předání zajišťovali, v zotavovně skončili ke dni 28.2.1997.

Ještě koncem roku 1990 probíhaly pobyty v odborářských zařízeních podle zaběhnutých pravidel, pouze cena pobytu hrazená jednotlivými účastníky se postupně zvyšovala[6]. Pozvolna ale docházelo k „otevírání dveří“ odborářských zařízení i pro zájemce o pobyty z řad široké veřejnosti. I přes přetrvávající podíl uživatelů z řad odborářů se z jednotlivých rekreačních zařízení postupně stala plnohodnotná komerční ubytovací zařízení. A to nejen v režimu stále oblíbených vícedenních pobytů, zajišťovaných skrze různé cestovní kanceláře[7], ale i v režimu individuálních objednávek resp. v režii tzv. pasantů[8].

***

[1] tzv. Falbrova klička při převodu odborářského majetku.

[2] Nové hospodářské jednotky (společnosti) byly vedením odborových svazů zakládány podle tehdy platného hospodářského zákoníku jako tzv. hospodářské zařízení, které mohly společenské organizace k výkonu své hospodářské činnosti, v souladu s § 101 a 102 hospodářského zákoníku, zřizovat i v době před listopadem 1989.

[3] OREA je akronymem vytvořeným ze slovního spojení Odborová REkreAce.

[4] Všechny dosavadní Správy rekreačních zařízení ROH byly jako organizace vykazovány ještě ke dni 1.10.1990. Srov. Jednotný číselník organizací v ČSFR, abecední uspořádání podle stavu ke dni 1.10.1990, Federální statistický úřad, Praha: SEVT, 1990.

[5] Obchodní společnost OREA spol. s r.o. byla sdružením odborových svazů založena již v souladu s novým obchodním zákoníkem. Sdružení odborových svazů mělo v této společnosti, jakožto jediný společník, 100% podíl. Nově založená společnost převzala veškerá práva a závazky zrušené centrály - hospodářského zařízení OREA. V únoru 1995 byla obchodní společnost OREA spol. s r.o. z majetku Odborových svazů převedena prostřednictvím MSDU OS do majetkové podstaty nově zřízené společnost G.E.N. a.s.

[6] Např. týdenní pobyt pro jednoho v Zotavovně OTAVA, Zvíkovské Podhradí, v termínu od 18. do 24.11.1990 vyšel účastníka dotované rekreace na 245,- Kčs.

[7] K podpoře zajištění dostatečného vytížení vlastních ubytovacích zařízení potřebným množstvím klientů byla odborovými svazy založena vlastní cestovní kancelář OREA Travel.

[8] Slovo „pasant“ používané v hotelové a restaurační hantýrce je francouzského původu, kdy francouzké passant znamená v češtině kolemjdoucí, což dostatečně vystihuje význam tohoto výrazu.

***

Upozornění: Popis dalších etap v provozu bývalé lipenské zotavovny od roku 1998 do současnosti pro Vás připravujeme.